„jak si dobrovolně vyměnit dva měsíce života za pytlík špinavého zoufalství“
Plán zní nádherně:
„Vypěstuju si svoje vlastní brambory. Ušetřím, budu soběstačný, přiblížím se přírodě.“
Jo, piču.
První realita tě sejme už při prvním pokusu o rytí políčka, který jsi v euforii nazval „zahrádkou“. Rýč ti sklouzne po suchý hlíně jak kondom po opilým klacku a tvoje záda začnou posílat první nenávistné telegramy přímo do tvého mozku.
Pak zjistíš, že ti nestačí motyka a úsměv.
Traktor by bodl. Pluh. Chemie. Půlka JZD.
A ty máš maximálně rýč z Tesca a iluze.
Sázíš, okopáváš, pleješ, potíš se jak prase v sauně. Mezitím bojuješ s:
slimáky,
mandelinkama,
suchem,
bahnem,
a hlavně s vlastní touhou všechno spálit napalmem.
Každý den se díváš na tu svou zahrádku, jak kdybys pěstoval naději.
Realita?
Pěstuješ nervový kolaps.
Pak přijde sklizeň. Slavnostní den, kdy zjistíš, že z celé té nekonečné a trapné dřiny máš asi tak 30 kilo brambor.
A půlka z nich vypadá, jak kdyby je někdo šukal bagrem.
S hrdostí spočítáš:
Pořizovací náklady: rýč, hnojiva, záda na sračky, měsíc dovolené v prdeli
Výsledek:
1x kýbl deformovaných brambor, co v obchodě stojí pár korun.
Úspora?
Asi tak na jednu pořádnou ožranou noc.
Ztráta?
Dva měsíce života, několik litrů potu a zbytky sebeúcty.
Až budeš příště poslouchat někoho, kdo ti bude vykládat, jak je skvělý „žít v souladu s přírodou“ a „vypěstovat si vlastní jídlo“,
pošli ho tam, kde tě při okopávání brambor napadlo hodit i vlastní tělo.
Do jámy zoufalství.
„Vypěstoval sis brambory. Tolik, že se s nima maximálně udusíš. Gratuluju k životnímu úspěchu.“