„Běž do přírody, tam si odpočineš!“ Říká ti každý druhý, co si při posledním výletu do lesa natáhl kotník, chytil tři klíšťata a do čtrnácti dní začal googlit příznaky encefalitidy.
Realita přírody?
Vlhký vánek, který ti vrazí pyl do nosu jak facku. Klíšťata, co mají větší hlad než ty po osmihodinový šichtě. Vosy, co si z tvého piva udělají turistickou atrakci. A komáři, kteří ví, že nemáš repelent, ještě dřív, než si to sám uvědomíš.
Zapomeň na romantické představy o cvrlikajících ptačích orchestrech. První zvuk, který v lese uslyšíš, bude tvé vlastní zadýchaný chropění, jak se pokoušíš vylézt přes kořeny, co čekají na tvé kotníky víc než pes na pamlsek.
Příroda je spravedlivá. Vem si na výlet boty za patnáct stovek a ona ti je vypláchne v bahně, kde se hemží mikroby větší než tvoje zbytky sebeúcty. A když se náhodou vyhneš všem klíšťatům, vosám a sršňům, vždycky tu čeká poslední boss: přehnaný pocit sebeuspokojení a dvoudenní horečka jako přírodní bonus.
Takže příště, až ti někdo bude radit: „Jdi se projít do lesa, to tě uzdraví!“, řekni mu, že v přírodě bys radši políbil medvědovi koule, než tam dobrovolně trávil další víkend
Protože až se po návratu z té „ozdravné procházky“ týden budeš drbat, kašlat, kulhat a srát krev, dojde ti, že příroda ti fakt dala všechno.
Jen ne regeneraci.
Skutečné uzdravení začíná až doma, pod dekou, s práškem na horečku v jedné ruce a repelentem v druhé – připraveným se napříště prostřílet k nejbližšímu záchodu.